Toskánsko 2015 - IV. část

Postřehy a zážitky z putování po Toskánsku, tak jak jsem je zažil na své cestě Berlingem v prvních dvou zářiových týdnech. Třeba někomu oživí hezké vzpomínky, třeba se bude někomu něco hodit při plánování své příští dovolené.

Kdo jede do Toskánska jenom k moři a nezamíří přitom do vnitrozemí, dělá velkou chybu. Ještě větší chybu však udělá ten, kdo se spokojí  pouze s prohlídkou Florencie a Pisy a vynechá takové skvosty, jako Pitigliano, San Gimignano, nebo Volterru či Sovanu. My jsme si na tyto výlety vyhradili čtyři dny a řeknu upřímně, je to prostě málo. Proto bych možná ani nedoporučoval to naše tempo, protože více klidu by věci určitě prospělo. Florencii a Pisu bych si nechal buďto na nějakou zastávku při cestě na jih, nebo jako výlet při pobytu u moře někde kolem Viaregia a určitě bych pak při tom nevynechal i Luccu. Je to všechno kousek od sebe a určitě stojí za návštěvu. To nemluvím o znalcích umění, pro které sbírky v muzeích a obrazárnách představují jeden z hlavních cílů zájezdů, ti by mne samozřejmě hnali, protože na Florencii by pak nestačily ani tři dny. Ale my jsme spíš krajináři a obdivujeme nejraději architekturu a všechnu tu zvláštní atmosféru, ze které na vás dýchá historie prakticky na každém kroku. Víte, ale není to ta, často suchá, historie z hodin dějepisu, nebo z Wikipedií. A je úplně jedno, jestli se procházíte uličkami, když jsou poloprázdné, nebo plné turistů. Obojí má pro nás své nezapomenutelné kouzlo.

Na výlet do vnitrozemí jsme vyjeli směrem na Scanzano. Projeli jsme přes náměstíčko a zaparkovali kousek od centra. I když přes náměstí vede poměrně rušná silnice, lidem na zahrádkách u několika barů to vůbec nevadilo a popíjeli svoje ranní kafe s brioškem. Ve všední den a v poměrně časné dopolední hodině, jsme si své tradiční kapučíno vychutnávali ve společnosti převážně místních obyvatel.  Ale nebyli to jenom penzisté, nebo nezaměstnaní. Ale u kafe živě diskutovali nějací stavaři a další borci domlouvali nějaké kšefty a někteří jenom tak poseděli, v klidu dali i svou cigaretku a s úsměvem pokračovali po svém. A měli jsme dojem, že všichni jsou nějak víc v klidu. V uličkách bylo poměrně pusto a ve dveřích otevřených krámků brebentily místní panímámy o všem možném.  Nás zaujala hlavně místy originální květinová výzdoba dvorků a prostor před krámky.  Udělali jsme si kolečko historickým centrem a pokračovali autem dál.  Cestou toskánskou krajinou se určitě nevyplatí nikam spěchat.  Jednak jsou silnice klikaté a často úzké a hlavně každou chvíli můžete minout nějakou z nezapomenutelných vyhlídek.  Jedna z nich je cestou do Saturnie, kde jsou sice mj. antické vykopávky, ale vyhlášené jsou zejména díky velmi vydatným minerálním, sirným, termálním pramenům. Co pramenům, je to vydatný potok, ve kterém se dere voda o teplotě přes 37°C přes umělé kaskády do údolí a vytváří tak mnoho menších i větších splavů, vodopádů a tůněk, které přímo vybízejí k této, jistě léčivé vodní masáži, a nebo k odpočinku v některém z bazénků a kochat se okolní přírodou. Historie tohoto místa sahá do doby slavné říše římské. Dle legendy vznikly tak, že bůh Saturn mrštil bleskem do skály, protože se nasral na lidi pro jejich neustálé půtky a válčení a prý si myslel, že v úžasné léčivé vodě, která vytryskla za skály, lidé na veškeré půtky zapmenou a na světě bude znovu krásně. Jak vidno i bůh se může někdy mýlit, ale přírodní lázně tady zůstaly a jejich návštěva patřila k těm nejpříjemnějším chvílím v Itálii.  A velice zajímavé jsou pro nás i tím, že vstup i parkování jsou zcela zdarma a tak můžete ušetřené peníze nechat v místním baru. Vychlazená Birra Moreti a nějaká ta pasta přijdou po koupeli vhod.

Ale my jsme měli před sebou ještě další cíle. Takže šup do auta a dál, směrem na Pitigliano. Tak jsme se pomalu loudali krajinou a sledovali postup orby na okolních polích a dozrávající hrozny ve vinohradech a samozřejmě jsem přitom nesměl zapomenout otáčet pořádně volantem v nekonečných zatáčkách a zrovna když jsem projížděl jednu ze 180° vraceček, otevřel se na levé straně výhled z  říše snů! Protože „Talijáni“ určitě s takovým dojmem počítají, umístili hned za zatáčkou odpočivadlo, takže jsme odstavili auto a rychle spěchali k zábradlí nad údolím. Přiznám se, že nemám rád ty nové filmy, kterým se říká „fantasy“, ale to, co jsme viděli před sebou, se vyrovnalo i těm nejodvážnějším, počítačem navrženým virtuálním sceneriím,  hradům a sídlům na skalách, které jsem kdysi v těchto filmech zahlédl.  Bylo to město, které vyrostlo přímo ze skály a na mne to dělalo dojem, jako by byly některé domy do té skály přímo vytesány.  Stáli jsme tam, nad údolím a žasli nad tou nevídanou podívanou. No a pak jsme projeli serpentinami dolů a zase, po strmé stěně až nahoru, před brány tohoto středověkého města, jehož historie sahá až před narození Krista, kdy ho obýval tajemný národ Etrusků. Zaparkovali jsme kousíček od vstupní brány a z lavičky v parku jsme se ještě chvíli kochali pohledem na hradby a akvadukt a na příjezdové cesty a na střechy a…. Prošli jsme si uličky, poseděli u vínka, nahlédli do kostelů a z ochozů obdivovali kouzelné výhledy do okolí. Město je zajímavé i svou starou, židovskou čtvrtí se synagogou, kterou střeží ozbrojená vojenská ostraha a úžasnou stavbou je také nepřehlédnutelný kamenný akvadukt. Jen neradi jsme se loučili s tou spoustou kamenné krásy, ale měli jsme před sebou ještě prohlídku Sovany a pak přejezd do oblasti poblíž Montepulciana. Sovana je středověká vesnice na etruských základech s několika kostely, z nichž nejstarší je z 11. Století. Ovšem my jsme v sobě pořád ještě měli Pitigliano. Poblíž Sovany jsou také zachovalá etruská pohřebiště a stezky, vytesané do skály, zvané Cave, ale ty jsme protentokrát vynechali.  Museli jsme se přemístit asi 80 km na sever a nachystat nocleh před dalším, programem nabitým dnem.  Cestou, nedaleko od Sovany, nás čekalo ještě jedno překvapení. Městečko, které přehrazovalo údolí a ze všeho nejvíce připomínalo pevnost.  Doba však už byla pokročilá a my byli docela unavení, tak jsme si pouze vyfotili pár pohledů na městečko a na střechy středověkých domů a frčeli jsme do Castel del Piano, kde jsem vybral místo v kempu a kde jsme také využili naši lůžkovou úpravu v Berlingu. Fungovala výborně. Castel del Piano, jak jsem zjistil až na místě, je nějaké významné poutní místo, plné kostelů a jistě významných chrámů, protože jak v kempu, tak i v v uličkách a obchodech jsem viděl obrázky, které dokumentovaly, že místo navštívil i papež. Ale my jsme více než na stravu duševní, měli skutečný a opravdový hlad, takže jsme se vydali do centra a zakotvili v jednom z barů. A dali si nějakou místní specialitu – kořeněná rajčata zapečená s rýží, lazaně, a jako nášup, pár kousků pizzy. Protože jsme přišli docela pozdě a možná také protože na anglická oslovení s díky odpovídám svoji chabou italštinou a to je Italům docela sympatické, dostali jsme takové porce, že jsme si museli kus pizzy zabalit na snídani.

Jen pro osvětlení těm, kdož jsou neznalí italských reálií – bar v Itálii není místo, kde se jenom popíjejí drinky a koktejly, ale přívětivé podniky, kde si dáte ráno kapučíno a briošek, v poledne třeba kousek pizzy nebo sendvič, odpoledne a večer pak zmrzlinu, nebo pivo či dvojku červeného. To vše u jednoho pultu, s jedním záchodkem pro muže i ženy, samozřejmě většinou i pro personál. Příklad toho, že předpisy z EU lze vykládat různě a myslím, že je to ke prospěchu věci. Za ta leta, co popojíždím po Itálii, se mi nestalo, že bych měl já, nebo někdo z rodiny, sra… ehm, tedy nějaké zdravotní problémy.

Připadá mi to podobné, jako s tou dopravou. Méně buzerace a více zdravého rozumu nenasírá lidi a lidi se pak chovají více jako lidi a ne jako… Tož tak.