Jak jsme ujeli koronaviru do bezpečné země

Už před šesti lety jsem se pokusil s kamarádem přejít v Tatrách dvě sedla, protože jsem netušil, zda to pak, po výměně kyčle, bude ještě někdy vůbec možné. Dlužil jsem to sám sobě, protože jsem si to sliboval hodně dlouho, ale...

Znáte to. Někdy není čas, někdy nálada, někdy prachy, někdy počasí… A tak ubíhá čas, jak ten pověstný střelený jelen a vám začíná být jasné, že musíte ve svém „seznamu toho, co musíte ještě stihnout“, škrtat víc, než byste chtěli. Je tu totiž doba, kdy už by se i nějaký ten čas, peníze a chuť našly, ale jste o deset, dvacet roků starší a už to fakt není, co to bývalo. Zvlášť, když máte vyměněnou kyčel a před těmi šesti lety vám prorokoval po operaci primář, že „do roka a do dne“ vás rád přivítá i s tou druhou, protože rentgen a diagnóza…

Jak jsem už předeslal, zkusili jsme to tedy už před těmi šesti lety. Ze Starého Smokovca na Hrebienok a Studenovodskou dolinou kolem Zbojnické chaty do sedla Prielom, s tím, že budeme pokračovat přes Polský Hrebeň… Všechno šlo hladce, ale za Zbojnickou chatou jsme začali být skeptičtí. Na plese byl led a cestou k Prielomu byly na chodníku zmrazky a to jsme byli na jižní straně. Ale vylezli jsme do sedla a viděli, jak tam je zmrzlý sníh a ledové plotny a z druhé strany přišli borci roztřepaní a docela vybátí a cestu dál nám silně nedoporučili. Tak jsme dali štamprlu a otočili to. Cestou zpátky jsem si musel tu „předoperační nohu“ omotat dvěma stahovačkama a hlavně několika metry leukoplasti, která ji znehybnila skoro do stavu škrobového obvazu a než jsem došel k lanovce na Hrebienok, pomalu jsem si občas ucvrnkl…

Operace se zdařila a pacient přežil, prognóza páněprimářova se nevyplnila (došlo na má slova, kdy jsem tomu dával tak pět až osm roků) a tak jsem naplánoval druhý pokus. Plánoval, plánoval a roky utíkaly, až jsem to konečně letos naplánoval na poslední týden v září. Ale člověk míní a kovid mění – poslední možnost bez testu byla v pátek, 18. září. Sobota, kvůli počtu turistů a frontám u řetězů, nepřipadala v úvahu. A tak jsme vyfrčeli už ve čtvrtek, protože od půlnoci už postávali na hranicích policajti a výlet by se nám mohl sakramentsky prodražit.

Cesta na východ autem - raději bez komentáře… tak tak jsme stihli lanovku na Solisko a dali jedno pivo a jeli zpátky na ubytovnu na Štrbské Pleso. No a ráno za tmy do Polianky a dál už… však mrkněte na fotky. Jedna velká nádhera. Všechno klaplo tak jak mělo, jen kamoš se hned v začátku ze sedla na Vysokou sekl a vzdal to, no a já tam cestou nahoru málem „umřel“. Nechal jsem batoh s vodou a jídlem pod kopcem, abych si „ulehčil“, a pak si připadal jak na řetízkáči a nevěděl, jestli je to závrať, nebo je mi jenom blbě z hladu, žízně a z rychle nastoupané výšky. No, jak říkám, už to prostě není, tak jak to bývalo. Ale bylo jasné, že to je asi poslední šance a nakonec jsem se nějak dovlekl nahoru… a prostě nádherná nádhera. Výhledy na všechny strany, počasí jak v bavorském filmu a ani nefoukal moc vítr. Tak jsem si to užil a dolů seskákal po šutrech a v sedle se hned pořádně najedl a hlavně napil. Všechno bylo fajn, až na to, že z Polského hrebeňa se pak musí ještě sestoupit kousek dolů a na Prielom je to pak znovu dalších 150 výškových metrů. Nejhorší úsek z celé cesty je po šotolině pod poslední kousek s řetězy a když jsem pak pod sebou uviděl začátek Velké studené doliny, měl jsem radost, že to mám už konečně za sebou. Ale pak už jsem spěchal za kamarádem, který na mne dvě hodiny čekal na Zbojnické chatě a řeknu vám, že ze všech těch překrásných výhledů jsem měl asi největší radost, když se konečně vynořila kousek ode mne. Rychlé pivo, kofola a borovička a úprk na poslední lanovku z Hrebienku, protože šlapat další tři km s kopce do Smokovca by se mi už fakt nechtělo.

Ráno jsme nemohli vstat z postele. Ale… ten pocit… prostě k nezaplacení. Tak si to, pokud chcete, teď projděte se mnou.