Polistopadový, aneb abyste měli přehled, nemusíte stát vždy na tom nejvyšším kopci

O listopadu i Listopadu se tady toho napsalo jistě dost a dost. Hrdinové revoluce byli náležitě povelebeni, prostý lid umravněn a poučen o svém nezpochybnitelném podílu spoluviny na komunistické tyranii a o své zpozdilosti.  

I zamyslel jsem se nad svou maličkostí,střídavě si sypal hlavu popelem, pročítal blogy zdejších nezpochybnitelných celebrit, bloumal po blízkém okolí s rozervanou duší a prosil Nejvyššího, abych byl též osvícen. Abych se tak mohl zařadit do té správné skupiny prozřevších, nikdy nezapochybujících, nositelů té správné pravdy. Protože PRAVDA vždy VÍTĚZÍ, no a tak je to správné a tak to má byt!

Pomalu jsem ztrácel naději, neboť Nejvyšší na náš kraj zesílal (nejspíše z Kremlu), první mrazíky, listopadové mlhy a občas i hrozivé mraky, které se k nám tlačily, zřejmě nějakým naprostým nedopatřením, ze západu. Což moji snahu o prozření nahlodávalo, protože všichni přece víme, že na západ o nás je Praha, a... přece "Západ" a odtud k nám přicházely vždy jen samé dobré věci. Pročítal jsem si tedy znovu a znovu, se slzami v očích, blogy paní K., hledajíc tu pravdu a prosíc za osvícení. Až se jednoho dne Nejvyšší slitoval. Já byl osvícen! A nejen já, ale i celá moje víska i s blízkým okolím. Zajásal jsem tedy a těšil se z toho, že konečně budou i všichni jeho obyvatelé, bez rozdílu společenských tříd, stejně osvíceni, jako já. Protože i toto osvícení přišlo ze Západu a vstoupí do našich srdcí, aby tam zůstalo na věky. A prosil aby to osvícení neskončilo hned po tom, kdy slunce uteklo do svobodných zemí, což musí být tedy v pořádku a já si přál, aby bylo věčné a nezanechalo náš zapadlý a zaostalý kraj, na východ od Prahy, ve spárech temnoty a zla...

Nuže, popravdě jsem měl posledních pár dnů docela napilno, hlavně pracovně. Mé práce se naštěstí korona nijak nedotkla a protože jsu starý liknavec, poslední dobou i čím dál větší lenoch a oddalovač nejen věcí zbytných, musel jsem docela intenzivně pracovat, abych si mohl prožít Vánoce tak jak jsu zvyklý. S vonícím stromečkem a plné lenošení, konzumu, dobrého jídla a pití, setkávání s přáteli, obdarovávání blízkých, s tichou návštěvou svých rodičů na kopečku nade vsí a pravidelnou návštěvou chrámu Páně. I když nevím, jestli mi ta frekvence, vždy na Vánoce a Velikonoce, bude při konečném zúčtování přičtena k dobru, nebo k tíži.

Ale své procházky a projížďky po okolí s kamarádkou, která nikdy nezklame a která mne má určitě ze všech tvorů na světě nejradši, jsem se ani teď nevzdal. Chtěl bych se tedy podělit i s vámi o tu Boží nádheru, která je všude kolem nás a potěšit tak všechny návštěvníky tohoto prostoru. Když třeba ne slovem, tedy alespoň obrazem. Osvícené i neosvícené.