Vážený pane profesore...

Klid. Nebude to dnes kritická polemika či óda na, dílem nejzatracovanějšího, dílem nejobdivovanějšího „Profesora“ české kotliny i moravských úvalů, ani nebudu radit tomu momentálně nejslušnějšímu, jak by měl řídit stát a Evropu.

Navzdory všem těm kovidovým, energetickým, ekologickým, ozbrojeným a všem dalším krizím a mediálnímu běsnění, plyne totiž život dál i dny obyčejnými či svátečními. Dny, kdy „svítá o něco dřív“. Kdy se nám vůbec nechce z postele, ale i dny, které si užíváme a na které se těšíme i my, „obyčejní lidé“ a dnes už opravdoví „staříci“, byť třeba i s duší jinocha. Letos nám uběhne, od té naší zkoušky dospělosti, pětačtyřicet let. Je to už docela slušné výročí. Od našeho prvního setkání je to vlastně už let padesát. Pětileté kombinované studium oboru zedník se to jmenovalo, to naše studium a byl to tehdy, v době socialistického školství, takový experimentální pokus dvou největších zlínských, tehdy vlastně ještě gottwaldovských, stavebních firem, který vycházel tak trochu ze systému Baťovy školy práce. Poměrně tvrdé studijní nároky s významným důrazem na praxi i zvládnutí samotného stavbařského řemesla. Po tvrdé eliminaci po ukončení prvního ročníku, jste nás s Vaší pedagogickou, odbornou, ale hlavně nesmírně LIDSKOU péčí, dovedl nejen k maturitě, ale naprostou většinu i ke studiu na školách vysokých. Přemýšlel jsem, co bych Vám měl napsat hezkého, aby to byla pravda a nebylo to hloupé a nevyznělo to pateticky, ale opravdově, tak jak jsem se snažil i já prožít celý svůj život.

Myšlenky se toulají v minulosti a já si vzpomínám, jak jste nás čekal při školním výletu na nádraží ve Znojmě. Jak jste nás zapřísahal, abychom ve vlaku, ve kterém jsme cestovali sami, neudělali žádný průser, protože jsme jeli bez pedagogického dozoru, abyste mohl jet autem a počkat nás na místě. A jak jste se pak za nás u policajtů, kteří na nás už na nádraží čekali spolu s vámi, přimlouval, aby nás nevyloučili z přepravy a my nemuseli jít do Jevišovic do kempu pěšky. Vzpomínám, jak jste nás pak decentně a opatrně ráno budil ve stanech, aby se děvčata, která tam byla zrovna na nějakém okresním setkání SSM, moc nepolekala a my stihli snídani. Také nemohu zapomenout, jak jste si mne s obavami pozval do kabinetu, abych Vám vysvětlil moji jednodenní nepřítomnost při vyučování z důvodu úmrtí v rodině a nedonesl jsem ani parte, ani jiné potvrzení. A jak se vám ulevilo, když jsem vám vysvětloval, že jsem pouze musel asistovat řezníkovi, aby mohl u nás, ve chlévě porazit koňa, protože měl zauzlení střev a už mu nebylo pomoci a tata utekl pryč, protože se na to nemohl dívat. Jak jste mi ten den, bez nějakých připomínek omluvil, protože jste znal naši rodinnou situaci. Vzpomínám také na exkurzi do Prahy a hodně hlasité posezení se zpěvy v dnes již zaniklé pivnici U sv. Tomáše. Také vzpomínám na to, jak jste mne, ve stejném kabinetu, přemlouval, abych si podal přihlášku na vysokou školu, na kterou jste mne i přes můj politický původ, doporučil. Ale to už jsem měl jiné plány a vzhledem i k mé „baraní nátuře“, jsem vás, ani nikoho jiného neposlechl. Ale vzpomínám i na ty probdělé noci za prknem, na nervy před písemkami a před maturitou a na tu úlevu a dobrý pocit, když to všechno dobře dopadlo a my to společně oslavili a rozloučili se na kolibě na Rusavě…
Vím, že vy jste se svými dalšími studenty prožil těchto akcí více, ale pro nás, absolventy tehdejšího pětiletého studia, to byly okamžiky vyjímečné, na které vzpomínáme a ještě snad i nějakou dobu vzpomínat budeme. Nejen s nostalgií, ale i s radostí smíšenou i s trochou toho smutku, protože to byly krásné časy našeho mládí. My jsme si to tehdy samozřejmě ani pořádně neuvědomovali, protože jsme si mysleli, že život začíná právě TEĎ, kdy jsme si svoje splnili, jsme konečně DOSPĚLÍ a zařídíme si ten OPRAVDOVÝ, svobodný život! Do kterého nám nebude nikdo (hlavně pak rodiče a profesoři či učitelé!!), kecat a většinou jsme si představovali, že jsou před námi jen "samá pozitiva a životní jistoty".
Vy jste, samozřejmě, věděli své, ale moudře jste nás nechávali při tom, protože jste si to podobně jistě prožili také a věděli jste, že zkušenost je nepřenosná a všichni na to musíme přijít sami.
Někdy se to zdá jako věčnost a někdy, jako by to bylo včera. Asi podle té které životní situace a momentálního rozpoložení. Je skutečností, že i my, vaši tehdejší studenti, jsme dnes starší a snad i zkušenější, než jste byli tehdy vy. A to jste se nám tehdy zdáli TAK STAŘÍ!  Ale myslím, že všichni jsme přišli na to, že věk není to, z čeho bychom měli být smutní, nýbrž naopak. Že se máme radovat a těšit z každého okamžiku, který nám byl a z vůle Nejvyššího snad ještě i bude, dopřán. A že není vůbec důležité, kdo je zrovna u politického vesla a zda padla či padne nějaká další pofiderní vláda, ale že je důležité a nádherné, že zase rozkvetly trnky a jabloně a že se k nám, do chléva, zase vrátily vlaštovky a začaly si stavit hnízdo.
Proto mi dovolte, vážený pane profesore, abych vám za všechno poděkoval. A když se zanedlouho setkáme, vraťme se alespoň na chvíli, byť jenom ve vzpomínkách, do těchto dob, kdy k lékaři se chodilo ponejvíce, abychom se vyhnuli písemkám, čtyřicítky jsme považovali za babičky a v noci jsme se budili kvůli jiným věcem, než návštěvě sociálního zařízení. Kdy sůl byla slanější, cukr sladší, ba aj to slúnko jináč svítívalo.