Myslím, že takovou "otcovskou" výchovu by dnes potřeboval každý kluk, někdy i holka. Možná by dnešní děti potřebovali víc domácích povinností... Typické bylo: "Mami, možu jít ven?" "Ano, ale napřed zajdi kuřatům na kopřivy, pozametej dvorek, zajdi k Řihákovi pro kvasnice." Napřed práce, potom zábava. Hrát si s námi, s dětmi? Na to neměli rodiče čas. Tatínek mě naučil jezdit na jeho kole, a maminka přišívat knoflíky a štupovat punčocháče. Vyrůstala jsem na vesnici, peněz nebylo...

... děti potřebovaly... Ď.

Jo bylo to tak. Naše generace musí být superfrustrovaná a zcela submisivní. Jinak to podle současných (přemnohých) psychologů a sociologů není možné.

Cit: Dnešní rodiče se dětem věnují málo, špatně, nebo vůbec

Sice si to nemyslím, ale jsou to konstatování mnohých dětských psychologů, pedagogů, či jiných "odborníků na výchovu".

.

Docela bych přivítal aspoň 5 odkazů na některé z těch mnoha konstatování.

Těch konstatování jsem v různých článcích či úvahách opravdu slyšel mnoho. Nebudu vám to tady vypisovat, nicméně jeden takový "povzdech", za všechny ostatní, Paní učitelka Kulhavá nyní na svém blogu uvedla, že sice nehledí na hokej, protože na to nemá čas a doporučuje, možná i s kritickým podtónem, to úplně nemohu rozlišit, že rodiče, místo sledování televize, mají jít s dětmi bruslit. S tím se dá i souhlasit. Ale! Moji rodiče se mnou NIKDY nebyli bruslit, NIKDY se mnou nebyli lyžovat, ani mne NIKDY neučili plavat. Tak to prostě bývávalo a tak to chodilo u většiny děcek. Přesto jsem se naučil bruslit ale i hrát hokej a hrál jsem jako děcko i proti ligovým hokejistům, lyžuju doteďka i s vyměněným kyčelním kloubem a plavu slušně. Také se setkávám velmi často s tím, že když se dítě při hře zraní, je rodič či učitel trestně stíhán za "nedostatečný dozor"! My jsme bývávali bez dozoru od čtyř!! let. Chodili jsme sami na hřiště a běhali kolem řeky a protože mně paměť v tomto směru slouží, chvála Nejvyššímu, docela dobře - mohu tu místopřísežně prohlásit, že žádný vážný úraz se za ta léta u nás nikomu nepřihodil, mimo úmrtí malé holčičky, která přebíhala cestu od sousedů vzdálených 20 m od domova. Ale nikdo nikoho za to nepopotahoval, protože to bylo prostě NEŠTĚSTÍ!

No a o tom ten můj blog je. Není to žádné vědecké pojednání. Je to blog, psaný pro zábavu a myslet si o tom každý může co chce.

No jo, já si vzpomínám, že tak od 10 nebo 11 let jsem byl spíše rád, když rodiče nebyli doma a nevěnovali se mi. Už v té době jsem rád jezdil na kole a stalo se i, to mi bylo 12, že jsem zkrátka přijel domů až za tmy, to už bylo kázání.Samozřejmě se jezdilo bez přilby. Na toto si vzpomenu i, když se u povinného zavírání obchodů argumentuje bytím s rodinou.

Paráda, první odstavec o dětství plně podepisuji, byl jsem na tom stejně a přežil jsem.