Toskánsko 2015 - část VI.

Postřehy a zážitky z putování po Toskánsku, tak jak jsem je zažil na své cestě Berlingem v prvních dvou zářiových týdnech. Třeba někomu oživí hezké vzpomínky, třeba se bude někomu něco hodit při plánování své příští dovolené.

Druhou polovinu naší dovolené jsme načali přejezdem do naší nové „základny“ u moře v Marině di Cecina, necelou stovku kilometrů směrem domů, na sever. Apartmánek v tomto letovisku měl být našim dalším východiskem k výletům do Volterry, San Gimignana a Chianti a chtěli jsme také prozkoumat pobřeží kolem Livorna a Viaregia.  

Cestou po pobřeží jsme si odskočili do Piombina. Z tohoto přístavního města na poloostrově odplouvají totiž trajekty na Elbu. Úchvatné pobřeží  Monte Argentaria nás navnadilo k výletu i na tento známý a atraktivní ostrov.  Nahlédli jsme také do San Vincenza, velice příjemného městečka na pobřeží, mrkli na pláže a vyzkoušeli vynikající smažené mořské potvůrky.

Na italské poměry je velmi příjemné, že  při cestování po Toskánsku prakticky nemusíte používat placené dálnice. Neplacená rychlostní silnice Via Aurelia je přitom dostatečně rychlá i když to s vámi v autě občas trošku hází, ale na to jsme z našich silnic a dálnic bohatě připraveni.

Do M. d. Cecina jsme přijeli odpoledne. Ubytování jsme měli zajištěno ve vilce hned u pobřežní promenády, takže na vystěhování věcí z auta nám dali půl hodinky.  Poněkud stresujícím zážitkem byla slečna v recepci, která odmítla pochopit, že ne všichni umí perfektně cizí jazyky a tak jsme si většinu pokynů spíše domysleli. Celý den silně foukal vítr a bouřlivé moře vysílalo na pláže dvoumetrové vlny. Pro nás ideální stav, protože jsme měli na další den naplánovaný další z výletů do Volterry a San Gimignana a odpočinek nám tedy přišel vhod.

Vítr rozfoukal opar a připravil nám tak další porci nádherných výhledů cestou a ještě nádhernějších z hradeb těchto kamenných měst. Obě města „na kopci“ patří k toskánským „TOP“.

Když se blížíte k Volteře, už z dálky vás lákají k návštěvě vysoké, štíhlé věže chrámů na náměstí, a když přijedete ještě blíže, vidíte, že velkou část obzoru zaujímá široká, mohutná věž a hradby pevnosti z 16. století. Měli jsme štěstí, protože na náměstí probíhaly nějaké místní slavnosti  se soutěží dětských skupin „praporečníků“, které vždy doprovázel rachot bubnů. Všichni v dobových kostýmech, náměstí vyzdobená vlajkami a květinami, prostě dokonalý návrat do historie.

Nebudu tady nahrazovat Wikipedii, takže se zmíním pouze o nádherném římském divadlu, které až v polovině minulého století vykopal místní ekonom s chovanci nějaké psychiatrické léčebny a které patří k nejkrásnějším a k nejzachovalejším v Itálii. O tom, že je to město alabastru, že stojí na etruských základech, že jsou zde etruská pohřebiště a v pevnosti je dnes vězení se dočtete v každém průvodci.  Na to, abych popsal a vyjádřil tu neopakovatelnou atmosféru uliček, náměstí a parků moje vypravěčské umění zdaleka nestačí.  A už vůbec nestačí na to, abych popsal ty nádherné výhledy z městských hradeb. Možná bych jenom upozornil na příjemný park hned u pevnosti, který přímo vybízí k pikniku a odpočinku na lavičce či trávníku. Větší prostor nechám tentokrát fotkám a vašim představám.