Toskánsko 2015

Postřehy a zážitky z putování po Toskánsku, tak jak jsem je zažil na své cestě Berlingem v prvních dvou zářiových týdnech. Třeba někomu oživí hezké vzpomínky, třeba se bude někomu něco hodit při plánování své příští dovolené.

Úvod

Přiznám se, že Itálie je moje srdeční záležitost, neboť tam směřovala převážná část našich polistopadových rodinných dovolených a tato země nás vždycky přivítala s otevřenou náručí, lidé byli vždy nesmírně milí, vstřícní a laskaví, krajina nás pokaždé překvapila nějakou další nádhernou scenerií a města svou malebností, kouzlem a atmosférou, které se asi nenabažím nikdy.

Do Itálie jsem se poprvé dostal na jaře v třiadevadesátém roce minulého století, kdy mne, prostřednictvím známého, oslovil „manažer“ Pepa, zvaný Pepíno, který sháněl zedníky na práci v okolí jezera Lago di Garda. Myslím, že ta první výprava za „Pijavu“ Škodou 105, která se pak protáhla až do podzimu,( samozřejmě s několika návštěvami doma), by vydala určitě přinejmenším na několik dalších  článků, ale o tom snad někdy příště.

Určitě není  u nás  gramotného člověka, který by o Toskánsku nikdy neslyšel. Asi největší popularitu mu svou anabází zřejmě nechtíc udělali Topolánek s Dalíkem a můžu potvrdit, že si kluci nevybrali vůbec špatně. Jeli jsme kolem a poloostrov Monte Agrentario  je opravdu kouzelný. Ale Toskánsko není jenom M-A a provařená Florencie či Pisa, ale kraj rozlohou přibližně stejný, jako Morava. Při svých cestách na jih Itálie jsem jím projel několikrát a některá místa i letmo navštívil. Ale tentokrát jsme se mu rozhodli věnovat celé dva týdny. Já vím, znalci se mi smějí, protože dva týdny je setsakramentsky málo, ale člověk se musí také nějak živit, že ano. Takže jsem zakoupil průvodce, docela podrobnou mapu a prošmejdil internet.  Inspirací nám byly i programy různých cestovek na jejich poznávacích zájezdech. Všechno jsme pak vyhodnotili, mrkli na dostupné fotografie a řekli si, co rozhodně vidět musíme a pak uvidíme, na co ještě zbude čas a chuť. Zvlášť  když k tomu přidáme ještě víc jak 300 km pobřeží Tyrhénského moře.

Podotýkám, že nejsme žádní „ročildi“, takže jsme nijak zvlášť nevyužili další vyhlášené přednosti Toskánska, tedy různé gastronomické pochutiny, či pobyt ve starobylých vilách a hotelích, takže vy, kdo očekáváte něco z tohoto ranku, neztrácejte zbytečně čas, o tom se tady, bohužel, moc nedozvíte.

Cesta

Přiznám se, že jsem si splnil svůj sen a pořídil si, nejen k tomuto účelu, nové Berlingo. Jednak jsem už víc jak 150 tis. km stejným autem najel a mám s ním jenom ty nejlepší zkušenosti, jednak se mi nechtělo vydat o víc jak 150 tis. za Caddyho. Zjistil jsem si, že na tomto novém modelu jdou bez problému vyhodit zadní sedáky a tím pádem se dá, na matračce k tomuto účelu upravené,  velice dobře přespat. Ať už na cestě, nebo na výletě. S tím souvisela další úprava vevnitř. Když jsem zjistil, že  dvě ližiny, které deklaruje Citroen jako vnitřní nosiče, stojí kolem 4 tis. Kč a dal bych na ně maximálně lyže, nebo snowboard, nechal jsem si u známého zámečníka zhotovit opravdový vnitřní nosič z nerezu, do kterého jsme naložili víc jak polovinu našich zavazadel. Co také v létě, v Toskánsku s lyžemi, že. Na matraci jsme nechali jenom větší kufry, které jsme při přespání jednoduše hodili na přední sedáky. Kola jsme vezli na zadním nosiči na závěsném zařízení a po několikaletých zkušenostech s nakládáním kol na střechu, můžu tuto investici také vřele doporučit. Takže jsem takto vytvořil miniobytný vůz, který ještě hodlám do budoucna vylepšit stanovou nástavbou na otevřené zadní dveře.

Přiznám, se, že při plánování cesty jsem také, už po několikáté, využil služby webovek rodiny Řehůřkovy, kterýmžto tímto srdečně děkuji a zdravím je. Cesta do Toskánska je od nás, ze Zlína, nejrychlejší a nejekonomičtější přes Vídeň, Graz, Klagenfurt a Vilach na Italské hranice. Dále pak Udine, Benátky (Venezia), Padova, Ferrara, Bologna až do Florencie (Firenze). Já při těchto cestách nevyužívám ze Zlína dálnici na Brno, ale jedu na Hodonín a pak přes Poštornou. Desetidenní dálniční známku do Rakouska (8,70 E) kupuju až v Rakousku, na benzince u Hobersdorfu, před nájezdem na dálnici na Vídeň. Ještě se mi nestalo, že by ji tam neměli. Mýtné z hranic až do Florencie přijde na necelých 37 E. Nikde se nesjíždí a cesta po dálnici jde jak po másle, protože Italské dálnice jsou perfektní. Tedy v drtivé většině. Co je pro mne také perfektní je to, že Talijáni jsou fakt dobří šoféři a i když je nějaké zúžení, vesměs ignorují snížení rychlosti postupně na šedesátku ale běžně upalují rychlostí cca o 30km/h vyšší, takže ke kolonám, z tohoto důvodu, prakticky nedochází. A kupodivu, nedochází ani k tolika dopravním nehodám jako u nás. Najel jsem teď po italských dálnicích více než 1500 km a za celou dobu jsem neviděl ani jednu dopravní nehodu. Možná je to tím, že řidiči nejsou tak nasraní na často zbytečnou policajtskou buzeraci a řídí se především vlastním rozumem. No a hlavně, opravdu umí řídit a stejně jako v Rakousku je při řízení povolena hranice 0,5 prom. alkoholu. Takže alkoholici udržují v pohodě svou minimální hladinku a nervózní bázlivci si mohou dát decku na kuráž. Určitě se vyplatí zastavit se v Klagenfurtu na naftu. Viděl jsem ji tam i méně jak za 1,1 E, zatímco na poslední benzínce v Rakousku si už samozřejmě soudruzi inkasovali cca 1,45 E, jako pak skoro na všech čerpačkách na Italských dálnicích. Jinak jsem pak tankoval kolem 1,3 E ponejvíce u Essa. Za Florencií jsme pak už za dálnici neplatili nic. Jeli jsme do Sieny a pak na Grosetto. První týden jsme měli základnu v apartmánku v Marině di Grosseto, takže od nás cca 1270 km. Vyjeli jsme v pátek, kolem 18h, v Sieně jsme byli před desátou v sobotu. Tady jsme strávili asi čtyři hoďky a po čtvrté odpoledne jsme už stěhovali bagáž v Maríně. Cestou jsme samozřejmě zdřímli v autě na kraji Itálie, kde nemohlo chybět tradiční „kapučíno“ v prvním autogrilu u dálnice. Ať si kdochce co chce říká, nejlepší kafe vaří na benzinkách u dálnice.

No a to by mohlo pro dnešek stačit.