Ligurie? Ligurie!!

I když - koho dnes, kdy národem cloumá hlavně dilema zda "daj-li, či nedaj-li" někomu medajli, zajímá nějaká Ligurie. Snad v souvislosti s vyloďováním dalších a dalších afrických nájezdníků, ale o tom tento článeček fakt nebude.  

Ligurie je něco jako známější a provařenější Francouzská riviéra, ale mnohem atraktivnější a zajímavější. Tedy alespoń pro mne, protože na Francouzské riviéře jsem ještě nebyl a mimo to neumím ani slovo francouzsky. Ale italsky si řeknu skoro plynně o chleba, pivo a dokonce mi nedělá problém zakoupit i "pikolo dželáto" či "kapučíno". No a "pica" se řekne úplně stejně jako u nás, jenom se to píše s dvěma zz.

Nejel jsem do Ligurie poprvé, takže jsem věděl, co nás čeká a tak jsem se těšil přenáramně. Cestou jsme se zastavili v údolí Zillertal a pak hlavně v městě - žaláři našeho známého národního buditele K. H. Borovského, v Brixenu. Příjemné tyrolské město kousek za Brennerem vypadalo v posledních srpnových dnech opravdu úplně jinak, než sychravé, studené, nepřátelské místo, které podlomilo Havlíčkovo zdraví natolik, že předčasně zemřel jako mučedník za naše lepší příští. Neberte to, prosím, tak, že bych chtěl Karlův osud nějak zlehčovat, nebo se mu, nedaj Bože, vysmíval. Jen chci říct, že to byly určitě úplně jiné věci, které ho zlomily a přispěly k jeho předčasnému konci, než Brixen a jeho podnebí, jak se nám kdysi snažili ve škole namluvit. Prošli jsme si centrum a probloudili se i k domku, ve kterém svého času pobýval, postáli u pamětní desky a pak frčeli, mimo dálnici, přes nekonečné jabloňové sady a vinice na Veronu a Parmu. Kousek dál jsme najeli na dálnici směr La Spezia a Genova. Přespali jsme na benzince v našem "obytném Berlingu" a brzy ráno jsme už sjížděli u Sestri Levante k pobřeží.

V poloprázdném probouzejícím se městečku jsme zaparkovali pod palmami a šli pozdravit moře. Nějak jsme se museli "protlačit" přes jednosměrné tunely s kyvadlovým provozem do Moneglie, kde jsme měli schůzku s ubytovatelkou. Naše telefonická komunikace byla trošku složitější, vzhledem k naší jazykové nevybavenosti, ale všechno nakonec klaplo bezvadně. Dokonce jsme se stačili i okoupat. Ubytování, kousek za městečkem, v malém apartmánku s kuchyňkou, bylo sice mezi dvěma tunely, takže bez auta by to byl do města či na pláž problém, ale balkón s terasou s výhledem na moře byl fantastický. Příboj nám šplouchal přímo pod oknem a západ slunce jsme měli z křesílka sedmkrát do týdne v přímém přenosu naživo. Ježdění autem nám vůbec nevadilo, protože v Itálii jsou stále normální a pivo nebo kapku vína neberou jako překážku k řízení a se silniční kontrolou jsem se tam za ty desítky let nesetkal.

Náš pobyt jsme rozdělili na několik "tématických částí". Odpočinek a koupání v blízkém okolí, Cinque Terre, Portofino a Santa Margherita, Janov a katedrála v Miláně a cestou domů Roveretto s projížďkou přes Dolomity. Řeknu vám, že to není, na dva skorodůchodce, vůbec málo.

Moneglia je poklidné městečko, s písečnými plážemi jejichž velká část je neplacená a přesto uklizená, s alejemi palem a historickým centrem, jako ostatně většina italských měst na tomto pobřeží. Ale stačilo jenom obejít výběžek do moře, vystoupat pár schodů a projít se po pobřeží, abyste se dostali k zátoce s pláží z valounů podobných, jako jsme kdysi vozili od Váhu a průzračnou vodou v různých odstínech kýčovitě modré barvy. Nebylo tam nikdy víc, než pět lidí a vlny byly "tak akorát" aby nás pohoupaly, ale nemusel jsem se při tom "bát o život".

A podobné to bylo i ve vedlejším Deiva Marina. Do Sestri Levante jsme si zajeli jednou navečer. Noční procházka kolem moře a hlavně posezeníve vinárničce přímo u pláže, na které si hrály děti a závodily!!! mezi sebou v běhu na písku, to byl opravdu zážitek. U nás na hřišti jsem něco takového už dlouho nezažil. K tomu bledé světlo měsíce, sklenka vychlazeného bílého...

Koupali jsme se i pod okny našeho apartmánu. I když přístup k zátoce vyžadoval trochu odvahy a šikovnosti, protože těsně pod barákem někdy nedávno proběhl sesuv a schodiště to zřejmě vzalo s sebou. Takže kousek po schodech, kousek po žebříku, malá "horolezecká" vsuvka, traverz po zbytku opěrky a pak už jsme měli zátoku skoro sami pro sebe. Myslím, že začátek září je pro pobyt v Itálii ten nejlepší čas. Prodloužíte si léto, počasí nádherné a největší pařáky jsou pryč. Ceny jsou příjemnější, lidí méně, ale jinak to ještě furt žije.

Takže příště něco málo o atrakci největší - Cinque Terre.